7.6. sedlo Hliny – Pilsko – vodopád Sopotnia

V krásný a v nižších polohách až příliš horký den nás náš plán akcí zavedl na druhý nejvyšší vrchol Oravských Beskyd – Pilsko. Již před osmou hodinou ranní nás autobus vysadil v hraničním sedle Hlinne, odkud jsme začali stoupat směrem na Pilsko. Místy byl terén lehce bahnitější, stoupání bylo chvílemi mírnější, častěji však prudší. Naštěstí se šlo většinu výstupu lesem, jen místy se terén otevřel a nám se naskytl zpětný pohled na královnu Beskyd Babiu horu. Snad všichni nakonec došli na rozcestí, odkud to byl již jen kousek na samotný vrchol Pilska ležící několik set metrů ve slovenském vnitrozemí. Na vrcholu se všichni občerstvili, pokochali se nějakými těmi výhledy a následně se vydali dále. Zde však některé následoval i krásný bernský salašnický pes (došel s námi až k chatě na Rysiance). K ní to byl však ještě pořádný kus cesty – nejprve zpět na rozcestí a odtud strmě dolů. Po chvíli se však cesty rozdělili – ti méně zdatní scházeli k chatě na Hali Miziowe a odtud v podstatě stále z kopce až do cíle trasy.

Ti zdatnější však pokračovali dále po hřebeni. Ovšem nebyla to žádná procházka – střídala se zde strmější klesání se strmějšími stoupáními. Prvním postupným cílem byl vrchol s názvem Bršť. Odtud jsme šli ještě kousek po hřebeni jdoucím po státní hranici mezi Polskem a Slovenskem, ovšem na rozcestí Trzy Kopce jsme opustili státní hranici a vydali se do polského vnitrozemí. Mírným stoupáním a následně strmějším stoupáním jsme došli až k chatě na Rysiance. Odtud byly asi nejhezčí výhledy dne – od Babie hory přes Pilsko až po Kubínskou hoľu, část hřebene Veľké Fatry, v dáli v oparu zvedající se Nízké Tatry, jasně rozeznatelný Choč či Rozsutec až po stále zčásti zalesněné Západné Tatry. Zde se od nás oddělil pes…

Rovněž zde proběhlo další rozdělení – ti, kdo toho měli již dost, pokračovali již jen z kopce a v závěru delší dobu po asfaltu, ti nezničitelní si ještě vyšlápli na Romanku a odtud již jen takřka z kopce, od rozcestí Kotarnica strměji, jsme nakonec došli až do cíle naší trasy. Ten se nacházel u největšího vodopádu polských Beskyd nazývaného wodopad Sopotnia. Ten si všichni prohlédli a s drobným zpožděním jsme unaveni, ovšem spokojeni, odjeli autobusem zpět ke svým domovům. Bylo to náročné, ale krásné! Totožně lze již s předstihem charakterizovat i náš další výle, na kteří se již jistě všichni těší.

Itinerář

Příspěvek byl publikován v rubrice 2014, Výlety. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář