Pro letošní jarní vícedenní turistiku jsme si vybrali Podorlicko. I když předpověď počasí nebyla nijak slibná, měli jsme po celou dobu krásně.
První den ráno jsme vyjížděli v 6.00 hodin a už po půl jedenácté jsme byli v Malé Moravě. Tady začínala základní trasa. Cestou mezi jarně rozkvetlými loukami jsme vystoupali do malé vesničky Podlesí. Překvapila nás rozlehlá náves s honosnou radnicí, kterou nemá ani leckteré městečko. A hodně starý kostelík. Stoupali jsme dál a obdivovali krásné výhledy. Nahoře začal les a tím jsme došli k Severomoravské chatě, krátce využili jejího pohostinství a pokračovali dál k hezky upravenému Rudolfovu pramenu s osvěžující vodou a k výstavné lesní kapli Nejsvětější Trojice. Někteří si trasu trochu zkrátili a od chaty šli rovnou ke kapli. Pak začalo stoupání na Jeřáb (někteří jej podešli). Vrchol Jeřábu je táhlý, rovinatý, samé borůvčí a mladé smrčky. Sestup ke a od studánky s pramenem Tiché Orlice je dost prudký, až se člověku vnucuje myšlenka, že v době deště a tání se musí v tomto úseku měnít Tichá Orlice na druhou Divokou. Z Horní Orlice jsme mírně stoupali cestou mezi polí až k rozhledně Val. Je nizoučká, ale je z ní docela pěkný výhled, hlavně na hedečský klášter, ke kterému jsme následně pokračovali. Před ním je ještě odbočka k Rytíři Frantovi (dříve Pozorovateli) na Mariánském kopci, někteří se na něj zašli podívat. Je od něj pěkný výhled. Na 14 hodin byla objednána prohlídka kláštera (všichni ji nestihli), kterou absolvovala i ta hrstka (ani ne deset lidí), která si zvolila kratší trasy z Králíků ke klášteru buď rovnou nahoru kolem křížové cesty, nebo oklikou kolem Mariánské studánky a zpět do Králíků. Monumentalita kláštera byla podtržena krásným zpěvem jedné z řeholnic v ambitech rajského dvora. Trasu od kláštera do Králíků nestihli všichni v určeném čase, takže se odjezd do Chocně, kde jsme byli ubytování v hotelu přímo na náměstí, trochu zpozdil.
Druhý den nás autobus odvezl k Homoli. Všichni jsme po schodišti vystoupali až k poutnímu kostelu Panny Marie Bolestné, prohlédli si všechno, co šlo a sešli do vesnice Malá Lhota, kde čekal autobus, aby odvezl těch pár, co si vybrali nejkratší trasu (okruh Potštejn-Vochtánka-hrad-Potštejn), do Potštejna. Všichni ostatní vystoupali do malé vesničky Polom, využili již otevřeného místního občerstvovacího zařízení a pak pokračovali přes skalnatý Modlivý důl k Divoké Orlici a podél ní k lokalitě Vochtánka s kempem a dál až na okraj městečka Potštejn a k majestátní zřícenině zdejšího hradu, Někteří na Vochtánce odbočili po značce vedoucí přes louku a protější svah na přístupovou cestu k hradu. Po prohlídce hradu jsme sešli do centra městečka, prošli si je, někteří zašli i do zámku. Trasa dál pokračoval přes louky a lesy na Chlumu do Litic. Ale někteří si raději zvolili jižnější trasu vedoucí podél Divoké Orlice. V Liticích už většině chyběl čas anebo i síly na zbytek základní trasy a tak zde skončili. Mnozí vzdali i prohlídku zdejšího hradu. V určenou dobu byli všichni shromážděni u mostu přes Orlici. Ale autobus nikde. Až po 20 minutách přišla zpráva, že stojí téměř o 1 km dál, u nádraží ČD, protože nemůže projet tamním podjezdem. Nezbývalo, než tam dojít. Tím zpoždění narostlo a těch sedm, kteří statečně došli základní trasu, čekalo v České Rybné téměř 45 minut. Ale večeři jsme stihli.
Třetí den začínala základní trasa v Bartošovich a Jiráskovou cestou kolem chaty Rampušák vedla k Zemské bráně. Tu začínala střední trasa, tu se k těm deseti lidem z dlouhé trasy připojila nejpočetnější čtyřiatřicetičlenná skupina. Společně pak pokračovali lesem podél balvanité a v tuto dobu klidně tekoucí Divoké Orlice. Po Pašerácké lávce přešli na druhý břeh a kolem pověstmi opředené Ledříčkovy skály pokračovali dál do Klášterce nad Ohří. Řeka jim stále v menší nebo větší blízkosti šuměla do kroků a myšlenek. V Klášterci si prohlédli čerty namalované na kostele, 400 let starý a úplně zdravý javor klen před ním, trochu se občerstvili a pak s posledními pěti, kteří si zvolili zde začínající krátkou trasu, pokračovali ke krásné, prastaré Vejdově lípě a mostu přes přehradu. Až na pár, kteří zapomněli přejít na jinou značku, přišli o lípu, viděli ale úplně celou přehradu, ze břehů, z mostu u Kravího skoku i z hráze. Plánovanou trasu do Nekoře přes vršek s výhledy odešly asi jen dvě členky, ostatní zvolili pokračování kolem Divoké Orlice.
Čtvrtý, poslední, den nás čekaly úplně rovinaté trasy. Ta delší (pro asi 8 lidí)začínala v Borohrádku a přes louky a lesy vedla do Týniště nad Orlicí. Tu začínala kratší (pro ten drtivý asi čtyřicetičlenný zbytek), dál vedly společně. Přes poměrně velké náměstí jsme došli k nádraží ČD a kolem něj už do opravdu krásných lesů s letitými stromy a malebnými rybníky, které končily jenom kousek před Třebechovicemi pod Orebem, naším cílem. Jedinou vadou těchto tras, které vedly po širokých, rovných cestách téměř samými rezervacemi bylo, že cesty byly většinou vyasfaltované, takže z nich dost bolely nohy.V Třebechovicích si většina prohlédla Muzeum betlémů a pak už odpočívala v přilehlé kavárničce. Někteří si ještě zašli na Oreb. Podle Frenštátu, Vrbna a dalších čekali horu nebo aspoň kopec a on to je malilinkatý vršíneček uprostřed města převyšující je jen o 13 m. Je na něm kaple Božího těla a kolem ní hřbitov, na kterém je pochován i tvůrce toho nejslavnějšího našeho betléma Probošt. Ti schopnější došli ještě prohlédnout si Skanzen Podorlicka do dvou kilometrů vzdálených Krňovic. V určenou hodinu jsme všichni byli na náměstí v Třebechovicích, nasedli do autobusu a rozloučili se s krásným slunečně jarním Poorlickem.
Text Mgr. Marie Minková
