21.-28.7.2018 Bavorský les

   Naše letošní hlavní letní týdenní akce nás zavedla do hor většině z nás neznámých – Bavorského lesa (Bayerischer Wald), což je fakticky německé pokračování naší české Šumavy.    První den byl věnován dlouhé cestě přes celou ČR až do Železné Rudy. Během této cesty jsme si ovšem udělali zastávku vyplněnou prohlídkou Chýnovských jeskyní nedaleko husitského města Tábor.

   Druhý den nás již náš plán zavedl do hor, kdy byl naším hlavním cílem vrchol Grosser Osser neboli český Velký Ostrý. Za nevlídného počasí (mlha, zataženo a déšť s různou intenzivou) se zhruba polovina z nás vydala na túru už z lokality Schheiben, druhá polovina pak zaháhila svou túru až v obci Lohberg. Ti, kteří zvolili variantu začínající v Scheibenu, vyšli nejprve převážně lesem na česko – bavorskou hranici nedaleko základů býval= Juránkovy chaty, odkud to byl již jen kousek na nejvyšší bod dnešní túry – vrchol Svarohu. Někteří z nás zde vylezli i na samotný nejvyšší bod v podobě vrcholové skalky s křížem – za hezkého počasí by z této skalky byly nádherné výhledy, dnes jsme toho díky dešti, mlze a zatažené oblaze příliš neviděli. Někteří si pak odskočili i k tzv. Naturkinu nacházejícím se na německé straně vrcholu – za hezkého počasí by odsud byl krásný výhled na bavorskou stranu včetně Alp, dnes byl odtud jen na pár chvil vidět protější hřeben Grosser Arberu. Poté jsme již po neznačené, ale vyšlapané a přístupné hraniční pěšině pokračovali dále na západ, kdy jsme přes Malý a Velký Kokrháč za pomalu se lepšícího počasí došli až na vrchol Velkého Ostrého. Na něj došli přímým výstupem i ti, kteří si za svůj startovní bod zvolili obec Lohberg.  Na Velkém Ostrém jsme opustili Bavorský les, tedy Německo a přešli na Šumavu, tedy do Čech. Nejprve jsme poměrně strmě stoupající pěšinou klesali lesem, poté jsme se však již napojili na jednu z všudypřítomných šumavských pohraničních vyasfaltovaných cest a po ní došli až na rozcestí Státeček. Zde jsme se opět rozdělili – někteří odtud sešli do Hojsovy Stráže, odkud dojeli do Železné Rudy vlakem. Ostatní jsme pak pokračovali dále po šerveně značené „hřebenovce“, která nás po chvíli zavedla k odbočce k vodopádu Bílá strž, kteří mnozí z nás navštívili. Od něj jsme pak pokračovali dále po asfaltu k Černému jezeru, kdy jsme těsně před tímto jezerem asfalt opustili a po příjemnější lesní pěšině došli k samotnému Černému jezeru, které je největším přirozeným jezerem na Šumavě, ale i v celé České republice. Kolem severního břehu jezera jsme došli až na stejnojmenné rozcestí, odkud nás čekalo sice relativně krátké, ale o to srmější stoupání po široké a místy kamenité lesní cestě na Rozvodí. Z něj jsme pak již příjemněji sestoupili k Černému jezeru. A od něj pak někteří sešli na Špičák, ostatní pak došli pěšky až do samotné Železné Rudy a z ní pak k našemu ubytování nacházejícímu se zhruba 15 minut chůze nad městem.

   Třetí den nás již ráno přivítalo krásné počasí. Autobusem jsme nejprve přejeli na německou stranu, kdy část z nás (ti, kteří si vybrali kratší varianty tras) vystoupili v lokalitě Brennes, odkud došli buď k lanovce a ní se vyvezli nahoru až na Grosser Arber nebo došli na Grosser Arber pěšky buďto přímým výstupem nebo lehce naokolo přes chatu Chamer Hutte pod Kleine Arberem. Ti, kteří si vybrali dlouhou trasu, pokračovali z Brennesu dále autobusem přes nám již známý Scheiben a Lohberg až do horského sedla Eck nacházejícím se přímo na hřebeni. Z tohoto místa jsme pak vcelku pohodlně lesem vystoupali na první vrchol dnešní túry – Muhlriegel s vrcholovými skalami, nemohl zde chybět ani vrcholový kříž a byl z něj i hezký výhled. Poté jsme převážně lesem pokračovali pohodlnou lesní pěšinou kolem vrcholu Odriegel až na rozcestí Waldwiesmarterl. Z něj nás čekalo přece jen delší a prudší stoupání na vrchol Schwarzeck opět s vrcholovou skálou, křížem a výhledem zejména směrem na hraniční hřeben Svaroh – Ostrý, který jsme navštívili o den dříve. Z tohoto vrcholu jsme za stále krásného počasí došli přes další méně výrazné vrcholy až k vrcholu Enzian – ten byl sice bez vrcholového kříže, ale zato jsme z něj měli krásný výhled na náš dnešní hlavní cíl – nejvyšší vrchol Bavorského lesa Grosser Arber (Velký Javor).  Nejprve jsme však museli vylézt na jeho malého bratříčka – Kleiner Arber. Výstup na něj byl sice poměrně strmý, ale naštěstí vedl lesem a výhledy byly až z vrcholové skály tohoto vrcholu (opět s křížem). Z tohoto vrcholu nás čekal krátký sestup k chatě Chamer Hutte a od ní pak zpočátku mírný, později ovšem strmý výstup na Grosser Arber se zdaleka viditelnými vojenskými objekty (nyní využívané NATO), vrcholovým křížem a hned několika vyhlídkovými místy na různé světové strany. Z tohoto vrcholu nás již všechny bez výjimky čekal již jen sestup tpočátku po strmé kamenité pěšině, později již po pohodlné široké neasfaltové lesní cestě až k jezeru Grosser Arbersee, kde byl cíl všech dnešních tras. Během tohoto sestupu některé z nás stihla i krátká přeháňka.

   Další den nás opět hned ráno přivítalo krásné počasí a hlavním cílem byl tento den nejvyšší vrchol Národního parku Bavorský les a po Velkém Javoru druhý nejvyšší vrchol celého Bavorského lesa – Grosser Rachel (Velký Roklan). Náš autobus nás nejprve dovezl na záchytné parkoviště v obci Spiegalu, odkud jsme pak místní kyvadlovou dopravou dojeli na lesní parkoviště Gfall. Z něj jsme zpočátku lesem, ovšem hned poměrně strmě, začali stoupat vstříc Velkému Roklanu. Po nějaké době listnatý les nahradil les jehličnatý, polomy a začaly se nám otevírat i výhledy. Již otevřenějším terénem jsme pak došli k uzavřené chatě Waldschmidthaus, odkud si většina z nás odskočila k vyhlídce Seeblick, odkud jsme měli jako na dlani jezero Rachelsee a za ním snadno identifikovatelný vrchol Lusen (Luzný). Od chaty jsme pak všichni za nějakých 15 – 20 minut vystoupali až k na samotný vrchol Grosser Rachelu, který začíná pomalu zarůstat, ovšem i přesto z něj jsou stále slušné výhledy. Na něm se naše kroky rozdělili – ti, kteří si vybrali krátkou a střední trasu, se vrátili z vrcholu k chatě Waldschmidthaus a u ní odbočili doprava na louku Rachelwiese. Na ní ti, kteří si vybrali nejkratší trasu, pokračovali dále v sestupu po jasně viditelné pěšině, kzerá je převážně lesem dovedla až do obce Oberfrauenau. Ti, kteří si vybrali střední trasu, pak z louky Rachelwiese pokračovali méně znatelnou, ale značenou pěšinou nejprve krátce okrajem této louky, posléze divokou krajinou plnou vysokých kapradin strmým sestupem zpestřeným i jedním krátkým řetězem. Tímto divočejším terénem došli až na další rozcestí, odkud již mnohem pohodlnější lesní pěšinou, později lesní cestou došli až k vodní nádrži Frauenau, kolem ní buďto po afaltce kolem severního břehu či po značené lesní pěšině kolem jižního břehu až k hrázi a od ní pak až do malé obce Buchenau. Ti, kteří se vydali na dlouhou trasu, pak pokračovali z vrcholu Grosser Rachel ještě asi dalších 20 minut po široké a kamenité značené stezce. Tu však poté opustili a vydali se po neznačené, ale v létě přístupné pěšině k hranici mezi Bavorskem a ČR u hraničního kamene č. 25. Už na tomto úseku nás čekalo menší prodírání borůvčím, kdy sem tam se v borůvčí ukrývaly i zrádné kameny či kmeny (větve stromů). Na státní hranici jsme odbočili doprava a pokračovali po státní hranici dále profilově sice nenáročnou pěšinou, která se ovšem prodírala hustými porosty borůvčí. O něco později přišly na řadu i menší bažiny a rašeliniště. Mokřejším terénem jsme pak sešli až k toku Malé Řezné, za kterým následovalo strmější krátké stoupání trávou. Některým stačil jen úsek po tok Malé Řezné, aby při nejbližší příležitosti hraniční pěšinu opustili a došli na nedaleko značenou cestu a po ní pak pokračovali dále ve směru dalšíhoho pochodu. Ti, kteří to ovšem nevzdali, byli bohatě odměněni krásou zdejší krajiny – chvíli jsme procházeli kolem hustých a vysokých porostů borůvčí, tu se nám do cesty „postavila“ horská louka Verlorener schachten, později jsme pak již pohodlnou pěšinou krásným listnatým lesem došli až na další louku Vorderer Sulz, kde jsme již hraniční pěšinu opustili, jelikož další její úsek je z důvodu ochrany přírody uzavřen (a navíc prochází rozsáhlými a asi jen těžce průchozími rašeliništi). Z této louky jsme po zhruba 10 minutách chůze lesem došli na louku Hochschachten, na níž došli i ti, kteří plánovaný průchod hraniční pěšinou vzdali…Z Hochschachten jsme pak pokračovali dále severním směrem kolem rozsáhlejšími komplexu rašelinišť s jezírky, další rozsáhlejší loukou Kohlschachten až k nádrrži Hirschbachklause. Od ní jsme pak šli kousek po široké lesní cestě, ovšem tu jsme brzy opustili a lesní pěšinou bez větších výškových rozdílů došli až na louku Lindberg Schachten a z ná pak již převážně klesáním do malé obce Buchenau.

   Další den – středa – byl oficiálně volný den. Ten někteří vyplnili návštěvou Železné Rudy, jiní si prohlídli Klatovy, jiní se vydali na vrcholy a místa dostupné ze samotné Železné Rudy (ať už šlo o vrcholy na české či i na bavorské straně).

   Ve čtvrtek nás čekal jako hlavní cíl vrchol Luzného. Náš autobus nás převezl na parkovišti Fredenbrucke, odkud jsme se vydali na trasu, která po úvodním keátkém úseku vedoucím víceméně po rovině začala stoupat. Během tohoto stoupání jsme si prohlédli malebnou nádrž Martinsklause a kousek nad ní prošli přes lokalitu zvanou Teufelsloch a následně došli až k uměleckému dílu Glassarche. Od něj někteří pokračovali přímým značně strmým výstupem po kamenných schodech rovnou na vrchol Lusen (Luzný), další skupina to pak vzala na Luzný v souladu s plánovanou střední trasou kolem ikonické a z české strany těžce přístupné lokality Modrý sloup, po hraniční pěšině na Marfleck se starými hraničními kameny a odtud na samotný vrchol Luzného. Pod Luzným se mnozí zastavili ve zdejší chatě a následně takřka všichni sestoupili až do Neuschonau, kde navštívili zdejší stezku v korunách stromů včetně unikátní rozhledny a jiné zdejší atraktivity. Na plánovanou a vlivem okolností lehce upravenou dlouhou trasu vedoucí po hraniční pěšině se asi i po zkušenostech z túry přes Velký Roklan vydal jen jeden účastník zájezdu. Ten z Luzného sestoupil nejprve na Marfleckl a již po hraniční pěšině dále sešel až k Modrému sloupu. Odtud pokračoval dále po hraniční pěšině, která však byla na rozdíl od jejího úterního úseku, mnohem více prošlapaná, o něco kopcovitější a o hodně výhledovější. Postupně pak kolem vrcholů Malý Špičník, Špičník, Blatný vrch a V koutě došel až k hraničními kameni 25 a již po z úterý známé pěšině pak došel na značenou cestu pod vrcholem Velkého Roklanu. Zde se však nevydal nahoru na vrchol, ale dolů k Rachelkapelle, odkud měl jako na dlani jezero Rachelsee, k němuž nakonec i po chvíli sešel. A od jezera nejprve sestupem, poté krátkým výstupem a v závěru opět mírným sestupem došel až na parkoviště Gfall, odkud dojel kyvadlovým autobusem až do Spiegelau.

   V pátek bylo jako zlatý pohodlný hřeb celého programu naplánováno pohodlné putování po loukách (schachten) v okolí Buchenau. Naplánovanou delší trasu absolvovalo tento den pouze 5 osob, dalších zhruba 10 si vybralo plánovanou krátkou trasu, zbylých cca 35 osob, tedy naprostá většina, nerespektovalo naplánovanou trasu a vydali se někam jinam ať už z východiska krátké trasy – lokality Spiegelhutte (přes Falkenstein pěšky do Železné Rudy) či někam na české straně…Účastníci krátké trasy vystoupili v Spiegelhutte a odtud převážně lesem vcelku pododovým terénem došli až na louku Lindberg Schachten a z ní sestoupili do Buchenau. „5 statečných“ –  účastníci dlouhé trasy absolvovali krásný okruh z výchozím i cílovým bodem v Buchenau. Naprosto pohodlným tempem nejprve vyšli přece jen o něco strměji na louku Lindberg Schachten a od ní již pohodlně vedoucí pěšinou v lese pokračovali až k nádherné nádrži Hirchbachklause. Za ní pak kolem komplexu rašelinišť Zwieseler Filz došli na nádhernou louku Kohlschten a následně ke krásnému rašelinnému jezírku Latschensee. Od něj to byl již jen kousek na další rozsáhlou louku Hochachten (tento úsek z Buchenau až na Hoschachten absolvovali i ti, kteří v úterý dodrželi plánovanou dlouhou trasu). Z této louky pak již převážně klesáním došli na další a poslední nádhernou louku Almschachten. Úsek od Hirchachklause až po Almschachten doslova lákal k odpočinku a kochání se zdejší krásnou takřka lidupráznou přírodou (nejsou zde restaurace ani žádné prvoplánové horské cíle typu vrchol s kruhovým výhledem či nejvyšší vrchol), čemuž tito výletníci neodolali…Z Almschachten následoval již méně zajímavý úsek kolem spodního okraje luk Verlorener Schachten a poté již „tuctový“ přechod k přehradě Frauenau a kolem ní až do cíle trasy – obce Buchenau.

   Sobota – poslední den našeho společného pobytu – byla již prakticky celá věnována jen dlouhé trasy zpět skrze celou ČR. Během ní jsme si pouze udělali zastávku vyplněnou prohlídkou rozsáhlé zříceniny hradu Rabí. Až na neděli nám po celý pobyt přálo počasí, tedy bylo možno uskutečnit všechny naplánované trasy (těch se ovšem všichni z různých důvodů nezúčastnili), nikdo bídně nezahynul v šumavských slatích a mokřadech, tedy až na drobnější zdravotní komplikace některých účastníků lze celý pobyt hodnotit veskrze úspěšně.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2018, Výlety se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.