16. – 20.9.2017 Biesczady

   Společná podzimní dovolená se tentokráte z organizačních důvodů konala již v polovině září. Zavedla nás do míst, kde většina z nás nikdy nebyla a mnozí se sem už zřejmě ani nikdy nepodívají – do Biesczad, které tvoří spolu s Bukovskými vrchy na slovenské straně a Užanským národním parkem na ukrajinské straně jedno z nejdivočejších horských území střední Evropy. 16.9. Cisna – Jaslo – Kruhliak – Fereczata – Smerek

  První den nás čekala nejprve takřka 8 hodin dlouhá cesta autobusem přes polské vnitrozemí do Biesczad. Ovšem nedojeli jsme až na samotné místo ubyrování, nýbrž jen do obce Cisna rvořící jakousi vstupní bránu do Bieszczad. Ačkoli většinu cesty hustě pršilo, zde tomu tak nebylo a naopak se místy objevil i kousek modrého nebe. Proto se malá část z nás vydala na delší trasu.

   Ta nás nejprve převedla skrze okrajovou část obce a poté jsme se po železničním mostě spolu se značkou dostali na druhou stranu zdejší říčky. Za ní jsme již začali stoupat do zdejších lesů, jen v úvodu jsme ještě krátce sestoupili k menšímu potoku. Poté již následoval poměrně strmý výstzp vedoucí hezkým a nepoškozeným bukovým lesem. Obloha postupem času více a více modrala. Nakonec to netrvalo až tak dlouho a dostali jsme se nad lesy na první z polonin na hřebeni Jasla. Další postup byl již mnohem pohodovější, avšak pomalejší, jelikož jsme se často zastavovali a kochali se krásou zdejší krajiny. Nakonec jsme pak úspěšně vystoupali až na nejvyšší vrchol tohoto bočního hřebene – Jaslo.

   Na tento vrchol došla i většina účastníků zájezdu, kteří si vybrali kratší trasu. Ti se z Cisne ještě autobusem převezli o kousek dále a výše do malé osady Przyslup. Odtud je čekal rovněž poměrně strmý výstup bukovým lesem a až v jeho samém závěru rovněž i oni vyšli z lesa na zdejší poloniny. Zato během tohoto výstupu někteří nasbírali větší množství hub.

   Po odpočinku na Jaslu nás čekal sestup do sedla a následně vcelku pohodlný a mírný výstup na vrchol Kruhliak, nacházející se již na slovensko-polské hranici. Zatímco z Jasla jsme měli výhled převážně na polské vnitrozemí a v něm se nacházející vrcholy Biesczad, odtud se nám otevřel výhled na vnitrozemí slovenské, které je zde podobně iiduprázdné jako to na polské straně. Z tohoto vrcholu jsme krátce sestoupali do sedla, kde jsme opustili hraniční hřeben a pokračovali v sestupu dále již čistě polským územím. Do cesty se nám ovšem postavilo ještě několik vrcholů bočního hřebene, z nichž nejvyšší byl vrchol Fereczata. I na něm se nacházela louka a byly z něj výhledy. Za ním jsme se však již definitivně ponořili do lesů a těmi jsme poměrně strmě sestoupili až do osady Smerek, kde jsme naší túru úspěšně ukončili – všichni došli v pořádku a v čas a tak jsme tedy dle plánu odjeli na již jen zhruba půl hodiny trvající přejezd do Ustrzyk Górnych, kde jsme měli zajištěno ubytování.

17.9. Przel. Wyźnianska – Wielka Ravka – Krzemieniec – Riaba skala – Wetlina

   Druhý den nás ráno čekal krátký přejezd na Przelecz Wyźnianskou. Odtud jsme se za zamračené oblohy a místy i deště vydali k chatě Bacówka pod Rawkou, kde již byl déšť vytrvalý a poměrně silný. To nám však netabránilo pokračovat dále a během výstupu na Malou Rawku déšť časem zcela ustal. Z Male Rawky, odkud jsme díky mlze neviděli prakticky nic, ti nejméně odolní (nejen) vůči rozmarům počasí sestoupili po dlouhém bočním hřebeni do Wetliny, kde celou trasu ukončili.

   Ostatní jsme pokračovali dále mlžnou krajinou bez výhledů, ale naštěstí bez deště, dále. Vcelku pohodlná, ale hodně rozbahněná pěšina nás dovedla až na vrchol Wielke Rawky, kde se nachází i jakýsi betonový monolit nejasného účelu. Za krásného počasí odtud musí být hezké výhledy, my však bohužel neviděli nic. A tak jsme bez větších pauz pokračovali dále, zanedlouho jsme došli na polsko-ukrajinskou hranici a podél ní vystoupili na vrchol Krzemience a z něj krátce sestoupili k nejvýchodnějšímu bodu Slovenska, nejvyššímu bodu slovenských Bukovských vrchů a zároveň i trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny.

   Na tomto místě se většina účastníků vrátila zpět přes Wielkou Rawku na Malou Rawku a z ní již jen sešli bočním hřebenem do Wetliny. 8 nejodolnějších však pokračovalo dále po hřebeni, který dále kopíroval polsko-slovenskou hranici. Houpačkovým terénem, avšak poměrně pohodlným, jsme po zhruba hodině došli na vrchol Čiertaž. Z něj nás čekalo strmé klesání do sedla pod Čiertažom s turistickou útulnou. Následující stoupání na vrchol Czolo nebylo o nic mírnější než klesání do sedla, ba právě naopak. Z tohoto zalesněného vrcholu jsme krátce, ale opět strmě sestoupili do dalšího sedla a vydali se vstříc poslednímu výraznému vrcholu dnešní túry.

   Tímto vrcholem byla Riaba skala. Zde se nám z vyhlídkové plošiny otevřely dokonce na pár chvil i nějaké ty výhledy, ještě hezčí pak byly z luk kousek za tímto vrcholem. Za loukami jsme pak došli na rozcestí, kde jsme opustili hraniční hřeben a vydali se na sestup do Wetliny. Prakticky od počátku tohoto sestupu začalo pršet a intenzita deště se postupně zvyšovala. Rovněž tak se zvyšovala strmost klesání, kdy zejména některé úseky byly značně strmé a vlivem deště i hodně klouzavé. Takto jsme došli na rozcestí Jawornik. Naivně jsme se domnívali, že to nejhorší máme již za sebou. Ovšem opak byl pravdou – zelená značka do Wetliny nejenže velice strmě klesala, ale stezka byla hodně rozbitá a díky vydatnému dešti přímo po stezce stékal dolů potok a to včetně malých vodopádů v místech, kde byla stezka upravena pomocí značně vysokých schodů. Mnozí z nás měli v botách více či méně mokro. Naštěstí jsme však všichni ve zdraví sešli až do Wetliny, kde jsme náš výlet zakončili. V autobuse se nás sešlo jen pár, jelikož většina z těch, kteří nešli dlouhou trasu, odjeli na hotel po vlastní ose (a mnozí o tom nedali nikomu vědět, takže bylo otázkou, zda bude někdo na hotelu chybět či nikoli – naštěstí nechyběl).

18.9. Kalnica – Smerek – chatka Puchatka – Brzegi Górne – Polonina Caryńska – Ustrzyki Górne

   Třetí den nás čekala patrně nejatraktivnější oblast Biesczad – přechod nejdelších zdejších polonin – Wetlinské a na ní navazující Caryńské. I počasí nám tento den více než přálo, jen ráno byla ještě místy mlha, ale to k podzimu patří.

   Z parkoviště nedaleko osady Kalnica jsme se po zaplacení vstupného do národního parku vydali na cestu. Ta nás po chvíli pohodlné chůze po široké lesní cestě zavedla kousek dolů k mostu přes potok a za ním jsme začali poměrně strmě stoupat. Vlivem deště z předchozího dne byla cesta místy blátivá, ale oproti tomu, co zažili účastníci dlouhé varianty o den dříve, to byla procházka růžovou zahradou. Poměrně strmé stoupání lesem nás vyvedlo na louky pod vrcholem Smerek. Na těchto loukách nás ještě místy zastihla mlha. Ta se ovšem během výstupu na vrchol Smerek (respektive na nejvyšší přístupné místo v okolí hřebene) zcela rozplynula. A tak jsme se z vrcholu Smereku mohli již kochat krásnými výhledy, jak na další pokračování naší cesty, tak i směrem na jih k hraničnímu hřebeni, kudy jsme šli o den dříve.

   Po odpočinku na tomto „vrcholu“ nás čekalo kratší klesání do sedla M. Orlowicza, kde oficiálně začíná Polonina Wetlińska hned z několika vrcholy. Prakticky celá polonina je odlesněná, na nebi bylo občas jen pár mračků, tedy další postup brzdili zastávky na kochání se a focení. A že bylo čím se kochat a co fotit – ti, kteří ten den na túru z různých „důvodů“ nešli, mohli jen litovat. Pohodlným kochacím tempem jsme nakonec došli až k Chatce Puchatce – mnozí se zde těšili, že si dají teplý oběd, leč si mohli dát leda tak teplý čaj či kávu. Tedy oběd jsme si museli dát z vlastních zásob.

   Po odpočinku v okolí chaty nás čekal sestup do lokality Brzegi Górne. Většina tohoto sestupu vedla lesem po strmé pěšině z mnoha velkými schody. Navíc zde bylo místy i hodně blátivo. Nakonec jsme však všichni úspěšně došli dolů a v této lokalitě většina z nás túru ukončila – ti takto přišli o druhou poloninu, výhledově snad ještě krásnější!

   Pár nejzdatnějších, případně ti, kteří si vybrali pro tento den jen tuto o něco kratší poloninu, se z Brzegů Górnych vydala vstříc Polonině Wetlińské. Výstup to byl opět poměrně strmý, místy hodně blátivý. Ti, kteří šli kombinaci obou polonin, měli jako bonus při výstupu setkání s liščí modelkou (či modelem) na pár metrů. Spokojeně (odpočíval-a) nedaleko přístřešku a zjevně ji focení od okolojdoucích turistů nevadilo, ba právě naopak.

   Z této poloniny se nám otevřel krásný výhled jak na již absolvovanou Poloninu Caryńskou, tak i na oblast Tarnice a za ní se táhnoucí horská pásma již na ukrajinské straně. Po delší pauze na tomto vrcholu jsme pokračovali dále opět kochacím tempem po pohodlné trase touto krásnou poloninou. Ovšem vše krásné jednou končí a tak skončila i tato polonina posledním vrcholem, z něhož jsme sestupovali ještě krátce po loukách, ale později vešli do krásného bukového lesa. Ním jsme zpočátku strměji, posléze již mnohem přívětivějším terénem nakonec sešli až do Ustrzyků Górnych a k našemu hotelu.

19.9. Muczne – Bukowe Berdo – Krzemień – Tarnica – (Halicz) – Wolosate (Szeroki Wierch – Ustrzyki Górne)

   4 a poslední turistický den našeho pobytu nás čekala nejvýchodnější část polských Biesczad s nejvyšším vrcholem celých polských Bieszczad – Tarnicou. Cestou do výchozího bodu této trasy jsme si však udělali zhruba půlhodinou zastávku v Pokazowe zagrodě zubrów. A zubři zde opravdu byli, včetně malých zubřátek. Pro většinu z nás to bylo první životní setkání s těmito zvířaty (a pro mnohé i patrně poslední…).

   Samotná turistická část dnešního programu pak začínala v malé, původně lesácké, osadě Muczne. Z ní nás čekal vcelku pohodlný a příjemný výstup lesem na další z polonin zvanou Bukowe Berdo. Počasí dnes nebylo tak dokonalé jako o den dříve, ovšem i přesto byly výhledy daleké. Tedy po dosažení této poloniny většina z nás opět přešla do kochacího tempa.

   Následující trasa vedla houpačkovým terénem a postupně přes další vrcholky převážně otevřeným terénem stoupala až na vrchol Krzemień s výraznými křemencovými skalami. Z tohoto vrcholu nás čekalo strmější klesání po takřka nekonečných dřevěných schodech až na sedlo Przelecz Goprowska. Z něj nás čekaly podobné dřevěné schody, tentokráte vzhůru, na výše položené sedlo Przelecz Tarnicka a odtud stále po takto upravené stezce až na nejvyšší vrchol polských Biesczad – Tarnicu. Na tomto vrcholu se nachází mohutný kříž a i přes ne zcela ideální počasí jsme z něj měli krásné výhledy na všechny světové strany. Obcí jsme příliš neviděli, o to více však bylo horských hřebenů.

   Z Tarnice jsme všichni sešli zpět na Przelecz Tarnickou. Zde se většina vlivem jedné předpovědi strašící odpoledními bouřkami a silným deštěm vydali dále přes Szeroki Wierch rovnou k hotelu do Ustrzyk Górnych a na hotel. 3 osoby sešli z tohoto sedla nejkratší cestou rovnou do Wolosateho.

   Pouze 2 účastníci tohoto společného pobytu!!! se vydali na naplánovanou dlouhou trasu. Nejprve sešli po již známých dřevěných schodech do hlubokého sedla Przelecz Goprowska. Z tohoto sedla se pak vydali táhlým, ale pohodlným stoupáním po louce a s mnohem menší frekvencí turistů než na Tarnici, východním směrem. Takto vcelku pohodlně přes několik nižších vrcholů vystoupali až na vrchol Halicz, z něhož následně vcelku příjemným terénem loukami, pouze v samotném závěru lesem, sestoupili na Przelecz Bukowskou v těsné blízkosti polsko-ukrajinské hranice. Z tohoto sedla je pak do Wolosateho dovedla rozbitá asfaltová cesta.

20.9

   Poslední den byl celý věnován přejezdu zpět do ČR. Tentokráte jsme ovšem zvolili cestu přes Slovensko a po cestě si udělali zastávku u dvou dřevěných kostelíků v blízkosti Duklianského priesmyku. Ten první, novější, se nacházel v obci Nižný Komárnik. Jeho unikátnost spočívá v tom, že jde o jediný dřevěný kostel bojkovského typu na celém Slovensku. Ten druhý, starší a zařazený i na listinu UNESCO, se pak nachází v nedaleké obci Bodružal. Po prohlédnutí těchto kostelíků jsme se vydali na cestu skrze celé Slovensko do ČR se zastávkou na oběd v salaši Krajinka nedaleko Ružomberoka. Nakonec jsme úspěšně dojeli po dlouhé cestě do ČR a tím tento snad pro většinu podařený zájezd ukončili.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017, Výlety. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.